V první polovině 20. století se praní zrychlilo díky vynálezu mechanických praček. Lidé začali prát častěji – jednou týdně.

Po druhé světové válce s nástupem elektrických praček se z praní stala denní – týdenní rutina.

Jak často pereme dnes? (nevím jak u vás, ale u nás jede pračka snad každý den / obden)

Vzaly nám pračky práci?

Skoro bych si tipl, že vynálezci praček měli za cíl to, aby nás pračky nahradily. Aby praly za nás. Aby nám ušetřily čas a my se mohli věnovat smysluplnějším věcem. A jak to dopadlo? Čím je praní snazší, tím častěji pereme.

Střih! Přenesme se do dnešní doby a tématu AI. Já osobně tady vidím určitou podobnost.

Hromada z nás si svět po příchodu AI představovala tak, že naši dnešní (ideálně otravnou) manuální práci nahradí krásné AI nástroje a roboti. Je to ale realita?

Mám dojem, že se opakuje scénář s praním. Namísto toho, abychom pracovali méně nás kapitalistické uvažování žene dále za honbou efektivity při maximálním využívání zdrojů (tedy času zaměstnanců) a tržní prostředí tím pádem nutí společnosti maximalizovat kvalitu a kvantitu služeb.

Takže na konci dne díky adopci AI sice částečně automatizujeme dnešní práci, ale zase si posuneme naše očekávání a budeme dělat novou práci častěji či ve vyšší kvalitě a stane se to novým standardem.

Stejně jako praní každý den.

Příspěvek AI nám práci nevezme. Jen posune laťku toho, co se od nás čeká pochází z SmarTime.cz

Proč bych měl zvyšovat a maximalizovat svou důvěryhodnost?

Dobrá otázka. Je tady hned několik věcí, proč:

Lidé vám budou více naslouchat – budou více pozorní vůči tomu, co říkáte. Budou brát vážně to, co říkáte.

Prohloubíte vaše vztahy.

Získáte více příležitostí – přitáhnete k sobě více klientů (protože je nepodvedete), kolegů (protože ví, že jste týmový hráč), přátel (protože se na vás dá spolehnout).

Budete mít přirozenou autoritu – umožní vám to vést lidi bez nátlaku.

Důvěra vs důvěryhodnost

Důvěryhodnost je předpoklad. Důvěra je rozhodnutí.

Důvěryhodnost říká: „Můžeš mi věřit.“
Důvěra říká: „Věřím ti.“

Pointa je, že to, jestli vám někdo bude věřit (dá vám důvěru) neovlivníte. Co ale můžete udělat a co máte komplet v rukou – maximalizovat svou důvěryhodnost.

Vzorec důvěryhodnosti

Neexistuje jeden univerzálně uznávaný „vzorec důvěryhodnosti“, ale v oblasti psychologie, marketingu, leadershipu či komunikace se důvěryhodnost často rozkládá do několika klíčových složek. Jeden z nejčastěji citovaných neformálních „vzorců“ pochází od Charlese Greena, autora knihy The Trusted Advisor:

Kde:

• Kredibilita (credibility) – odborné znalosti, kompetence, zkušenosti, to co říkáte
• Spolehlivost (reliability) – děláte to, co říkáte = činy odpovídají slovům
• Blízkost (intimacy) – míra bezpečí a otevřenosti, kterou s vámi druhý cítí
• Sebezaměřenost (self-orientation) – míra, do jaké působíte, že vám jde o sebe, ne o druhého.

No a z podstaty vzorce je vidět, že čím nižší je sebezaměřenost (např. egoismus, prosazování sebe), tím vyšší celková důvěryhodnost.

Jak vzorec použít?

Na škále 1 – 10 ohodnoťte sebe / lidi okolo sebe.

1. Zjistěte svůj současný stav

Tohle cvičení potřebuje, abyste odložili své EGO a podívali se sobě do očí. Zvědomili se poslední dny / týdny / měsíce a klíčové události. A v rámci nich si dosadili do jednotlivých složek vzorce ty správné hodnoty.

Děláte to pro sebe = netřeba si mazat med kolem huby. Děláte to pro sebe a svůj rozvoj a lepší vztahy.

2. Vypočítejte důvěryhodnost nejbližších lidí

Stejně jako jste vypočítali své score, udělejte pro své nejbližší (ty, kde něco „drhne“). To co zjistíte je nejen celkové score, ale proč jim nedůvěřujete.

A právě pojmenování dílčí složky důvěryhodnosti beru jako největší přidanou hodnotu a nahrávku pro vás.

3. Řekněte jim to aneb co s tím dál?

Když už víme proč je pro nás někdo nedůvěryhodný, nabízí se co s tím dál.

No a to nejjednodušší a nejpřímočařejší je typicky to, co by bylo fajn udělat – říct mu/jí to.

No a u sebe? U sebe udělejte to samé. Zamyslete se, jak podpoříte svou kredibilitu / spolehlivost / blízkost a zaměření na ostatní.

Příspěvek Když vám lidé věří, jde to snáz pochází z SmarTime.cz

Podle mne nemá smysl psát znova po sto padesáté co to nenásilná komunikace (nenásilka) je a proč je fajn se o ni zajímat / naučit se ji. Opakoval bych to samé a to není potřeba.

Pokud chcete ultrarychlý start do tématu, otevřete si ChatGPT vlákno a zeptejte se. Pokud ale chcete trošku košatější intro včetně praktických příkladů z reálného života, pak čtěte dál.

Nenásilný podcast

Tihle dva hoši jsou pro téma nenásilné komunikace nadšení, žijí tím a v jejich podcastu Nenásilný podcast je to znát. Pro mne jsou díly nenásilného podcastu vždy srozumitelné a praktické. Určitě doporučuji do začátku díly:

• 4 kroky nenásilné komunikace – Tady pochopíte základní teorii / strukturu = pozorování, pocity, potřeby, prosby
• Jak dávat zpětnou vazbu
• Principy a předpoklady praxe nenásilí

Stopro doporučuji projít starší i novější díly, kluci cílí praktické pointy nejen do vztahových věcí v rodině/osobním životě, ale také v profesní praxi = určitě se někde najdete

Zrzka a matfyzák

Ať už znáte nebo neznáte podcat Zrzka a matfyzák, doporučuji kouknout / poslechnout tyto dva díly:

• Nenásilná komunikace
• Beseda u Cherubína: Nenásilná komunikace

Mimochodem – tenhle podcast je dobrý v tom, že Matfyzák je ajťák a umí soft témata podat tak, že jim dobře rozumíme (my ajťáci) = doporučuji klidně ochutnat vícero jeho dílů.

Knihy

Pokud raději čtete než posloucháte, doporučuji knihu Nenásilná komunikace: Řeč života. Je strukturovaná, úderná, praktická. Pokud chcete čtivou formou navnímat základy, tak sáhněte po téhle.

Alternativou může být Nenásilná komunikace v praxi – tahle knížka je více upovídaná, vychází a cituje reálné páry a situace z Rosenbergových seminářů.

Koupenou mám ještě teňoučkou knihu Nenásilná komunikace a moc: V institucích, společnosti i rodině, ale tu jsem ještě nepřečetl = nebudu hodnotit.

Doplňkové materiály

Jakmile proniknete do základů nenásilky, tak se vám budou hodit další pomůcky pro rozšiřování slovní zásoby – jak potřeb, tak pocitů. Proto bych vám rád nasdílel pár pomůcek.

Kartičky potřeb a pocitů

Na webu nenasilnakomunikace.org najdete ke stažení 2 pédéefka – kartičky pocitů a potřeb. Doporučuji vytisknout a používat, hodí se do začátku, než si vybudujete slovní zásobu. Zkuste taky praktická cvičení zmíněné na stránce.

Pocity

V základu nejčastěji používáme 7 emocí (vnitřní část obrázku). Možná ale budete občas potřebovat emoci zdůraznit / více specifikovat. Obrázek může pomoct.

Je to maličko offtopic, každopádně pro zajímavost ještě další pohled na emoce. Aneb co se stane, když je začneme kombinovat.

Narazili jste na dobrý zdroj, odkud jste snadno pochopili nenásilku? Hoďte mi odkaz / tip do komentářů a já jej do článku doplním, díky!

Příspěvek Jak začít s nenásilnou komunikací? pochází z SmarTime.cz

Sám na sobě cítím, že se mnou téma konečnosti čím dál víc rezonuje. Možná i proto jsem si před zhruba rokem přečetl knihu Die With Zero: Getting All You Can from Your Money and Your Life. A před týdnem jsem ji doposlouchal podruhé (protože to prostě stojí za to. A při druhém poslechu jsem v knize slyšel i něco, co jsem předtím přeslechl/neslyšel).

Knihu jako takovou doporučuji všem ve věku 35 – 65 let, kteří mají otevřenou hlavu a tak nějak tuší, že zemřít s miliony na účtu není možná ten správný cíl.

Myšlenka autora je jednoduchá – v životě nedává smysl zemřít s hromadou peněz. Naopak je nejlepší zemřit s nulou na účtu a během života si co nejvíce peníze užit.

Tenhle článek nechci koncipovat jako recenzi knihy / její rešerši. Rád bych vypíchl jen pár klíčových názorů autora, které se mnou rezonovaly a rozpoutaly další přemýšlení.

Lidé chtějí peníze a ne štěstí

Jeden z mých kolegů v práci mi u jednoho projektu řekl hlášku: „řekni mi jakou metriku mám maximalizovat a já to zařídím“. Při poslechu knihy jsem si uvědomil, že majorita z nás ve svém životě maximalizuje množství finančního kapitálu, nebo majetek. Ale jen pár z nás se znaží „maximalizovat své štěstí“ (formou zážitků a dalších věcí). Autor knihy znova připomíná, že když se budete sami sebe ptát na smrtelné posteli, zda jste prožili naplněný život, chcete si odpovědět ANO!

Vyhozené peníze = promrhaný čas

Pokud si s sebou do hrobu beru peníze, tak jsem zahodil čas strávaný v práci. A s přihlédnutím k tomu, že pouze malé procento lidí chodí do práce rádo a většina chodí „protože musí“, tohle tvrzení dává smysl.

Pasivní příjem jako pojištění proti pozdnímu úmrtí

Lidé si střádají peníze na důchod (a kumulují jej i když už nemusí), protože mají strach, aby nezemřeli švorc a tedy ve špatných životních podmínkách. A ono se proti tomu dá „pojistit“ tak, že si postupem času vybudujeme alespoň malý „pasivní příjem“ – tedy i pokud vyčerpám peníze, pořád mi něco bude přitékat k důchodu.

Časově ohraničená okna (životní etapy)

V průběhu života procházíme různými etapami. Každá etapa je ohraničené, konečné okno a jen v tomto časovém okně lze dělat některé věci. Např. v době psaní tohoto článku je můj mladší syn ve školce. Tzn. letos si ještě můžu užít vše, co s tím souvisí = že nějak vnímmá svět. Že má nekonečno času a energie. Že bude ve školce Vánoční večírek, na který bude trénovat nějaké vystoupení a já si ho pak s ním užiju. Pak přejde ze školky do školy a tohle okno se zavře. Já už pak nikdy do školky nepůjdu.

Tohle, když si uvědomíte, tak stopro budete moct pojmenovat svoje etapy. Žák, student na vysoké škole, rodič malého dítěte, aktivní/závodní sportovec,…

Ať se ale dostaneme k pointě – když si zvědomíte, v jaké etapě jste a že (a kdy) skončí – užijete si to víc. Je to stejný princip jako když jedete na 2 týdny na dovolenou. Sami pro sebe máte zvědoméné, že to je konečné a ohraničené časem. Užijete si to tedy víc, než když jste doma na zahradě a berete přítommný okamžik a pohodu na hezké zahradě jako samozřejmost, která potrvá věčně.

A myšlenka časových oken pak souvisí s dalším pozorováním.

Čas / peníze / zdraví

Tak, jak plyne náš věk, tak se mění poměr mezi těmito třemi aktivy. Když jsme mladí (20 – 30), máme hodně času, nemáme žádné peníze a máme nejlepší zdraví. Když nám je 30 – 40, máme malé děti, jsme součástí rodiny. Najednou je čas pro nás cennou komoditou. Zároveň jsme ale ekonomicky aktivní, máme peníze a zároveň pořád super zdraví. Ve středním věku (mezi 40 a 55) máme nejvíce peněz, jsme na vrcholu svých kariér. Máme už víc času, protože děti už se osamostatnily. Zároveň se nám ale zdraví začíná zhoršovat. Ne nijak rapidně, ale už to na sobě začínáme cítit, „že to není to, co to bývalo“. Ve věku 55+ máme opět hodně času, hodně peněz a zdraví už nás začíná velmi omezovat (už nevyjdu ten kopec, musím lanovkou, atd.).

Před nějakou dobou jsme se ženou vedli debatu o tom, jaká je správná frekvence sexu. A já jsem ženě jako jeden z argumentů řekl, že nedává smysl si sex spořit na důchod, protože pak už nás to nebude bavit, resp. naše láska v pozdějším věku bude mít jiné vyjádření.

Tenhle poslední bod je také něco, co mi z knihy zůstalo nejdéle v hlavě a co mi ohnulo uvažování na téma rychlosti spoření a čerpání. FIRE movement a další filozofie tvrdí, že je potřeba v mládí co nejvíce spořit a až v pozdějším věku si užívat. Uvědomění si toho, že v pozdějším věku už nebudu moct dělat to, co dnes, to však nabourává.

Znova opakuji – těch pár odstavců výše je spíš výčet konstatování, které mi připadaly fajn. Ale všem vám doporučuji – knihu si přečtěte (resp. poslechněte), fakt to stojí za to. V češtině jsem to nenašel, takže jedině na Amazonu – Die With Zero: Getting All You Can from Your Money and Your Life.

Příspěvek Zemřít jako milionář, nebo s nulou na účtu? pochází z SmarTime.cz

…A taky odkrývají to, co se děje vevnitř. Hluboko vevnitř!

Když se sami zamyslíte nad tím, jaké rozhovory a informace ve vás nechaly hlubokou stopu, jaké to jsou? Tipnul bych si, že to jsou ty, které doprovázaly silné emoce. Ať už vaše, nebo toho, kdo vám informace říkal. A nebo obojí dohromady.

Denně se bavím s desítkami lidí a vedu hromadu rozhovorů na různá témata. Co jsem ale nedávno (i díky koučování) pochopil je to, že hloubka rozhovoru je často daná i tím, zda a jak popustíte uzdu svým emocím.

Někde to jde velmi přirozeně

Hezkým srovnáním a kontrastem je pro mne přímé srovnání pracovních rozhovorů (z prostředí, kdy má většina lidí „pracovní masku“ a emoce nejsou to, co by chtěli sdílet) s povídáním s přáteli.

Sdílení vnitřních potřeb a tužeb se současným projevením emocí je za mne ukrutně silná kombinace, která často (v dobrém kolektivu, který je pro nás bezpečné a respektují místo) podtrhne a zesílí zprávu, kterou sdílíte. Dáváte tím najevo okolí, že je to vaše téma. Možná sdílíte radost, možná smutek, možná stesk, možná nervozitu či strach.

Je tady ještě jedna věc, která dokáže během emotivního rozhovoru posílit váš vztah. Empatie.

Pojďme kouknout na krátký rozhovor dvou přátel.

„Kvalita učitelů ve škole, kde je náš Matěj jde od deseti k pěti. Kolektiv učitelů se za poslední rok obměnil a už to není to, co to bývalo. Cítím, že to ani Matějovi nevyhovuje a není mi v tom dobře, jsem z toho smutná.“

„To mne mrzí. Vím, že Ti na kvalitě učitelů záleží. Sám si vzpomínám, kolik času a energie jsi dala do hledání té správné školy, kde budou fajn učitelé.“

„Přesně tak! Co já se najezdila po různých školách a kolik času to sežralo! Nevím, co s tím. Matěj už tam má kamarády, není moc jednoduché jen tak změnit školu.“

„Možná by stálo za to se o tom s Matějem pobavit a zeptat se, jak to vnímá on. Třeba to v jeho očích nebude tak špatné. A třeba mu bude ve škole dobře hlavně kvůli fajn kamarádům. Co myslíš?“

„Jo, to zní jako fajn nápad, díky za tip! Dívala jsem se jen svým pohledem, ale je fakt, že to Matěj uvidí úplně z jiného úhlu pohledu. Sama bych ráda věděla, na čem mu záleží.“

Dál v rozhovoru není potřeba pokračovat. Věřím, že jste z krátkého úrovky nasáli dostatečně moji pointu. Prostě a jednoduše – když nasdílíme svoje trápení a vložíme do toho emoce, v bezpečném prostředí se nám to může vrátit v podobě empatie a pomoci.

A teď trošku jiný pohled.

Hodí se emoce do pracovního prostředí?

No samozřejmě! Ale je pravdou, že s nimi zacházíme už opatrněji. Proč? Protože vztahy na pracovišti (hlavně ve velkých firmách) mají jiný nádech, než důvěrné přátelské vztahy.

Někteří lidé totiž interpretují projevování emocí jako známku slabosti.

Kdy se snažím sdílet svoje emoce?

• Když sdílím úspěchy. Sdílená radost = dvojnásobná radost, ne?
• Když rozjíždíme nový projekt, na jehož konci bude skvělá služba pro zákazníka.
• Při zpětné vazbě lidem okolo mne. Jen popsat, co mi vadí vs popsat a nasdílet emoce… to je podstatný rozdíl.
• Když chci zdůraznit prioritu / důležitost tématu. Typicky u „neprozákaznických“ procesních témat je fajn zaujmout stranu zákazníka a nasdílet dojmy z (ne)funkčnosti.

Proč jsem chtěl tohle téma nasdílet? Protože mám dojem, že často běžíme krysí závod a zapomínáme na to, že jsme jen lidi. Lidi, co mají emoce a občas je potřebují nasdílet. A je to tak správně.

Příspěvek Emoce umožňují jít v rozhovorech do hloubky pochází z SmarTime.cz

Žijeme ve 3 světech

Z mého pohledu existují 3 světy:

• Realita
• Co si myslíme sami o sobě 
• Co si myslíme, že si myslí naše okolí.

Asi tušíte, že poslední z výše jmenovaných je ten, který tvoří kámen úrazu.

Když jsem se díky studiu na vysoké škole přestěhoval do Prahy, zažil jsem kulturní šok. Z maloměsta, kde téměř každý věděl o všech jsem se dostal do totálně anonymního velkoměsta, kde je na jednu stranu totálně pestré složení lidí (spíše mě svrbí ruka napsat exotů), ale na druhou stranu vy nikoho nezajímáte. Xkrát jsem potkal podivíny v metru / v tramvaji, ale co? Než jsem dojel na cílovou stanici, zapomněl jsem na ně. A takhle to má většina z nás.

O to víc mne zaráží, že je majorita našich rozhodnutí (hlavně z konzumního světa) ovlivněna otázkou „a co si o tom pomyslí XY“? Proč mám brát do úvahy to, co řeknou mí sousedé na to, jaké mám auto, nebo co nosím za oblečení? Oni v mém autě a v mém oblečení přece chodit nebudou, ne?

Reklamy, vzory a ztotožňování se

Víte jak by měla vypadat vaše rodina, kdybyste byli ideálem podle televizních reklam? Manželé ve středním věku, muž ředitel a úspěšný manažer, žena v domácnosti s malými dětmi – klukem a holkou. Máte psa, labradora. Děti mají rády sladkosti, rády si hrají na zahradě a jsou pěkná prasata, protože pořád padají do bláta…

Ale ne, vážně. Dnešní společnost je postavena na vizualizaci nereálných vzorů, které máme tendence slepě následovat a přibližovat se jim. Ale proč? Protože to posiluje naše sebevědomí a dává nám to nástroj pro srovnávání se mezi sebou? Jakože když nosím šedé triko bez vyšité značky na hrudníku tak jsem něco míň než ten, kdo tam to logo má?

Bohatství lidí není vidět na první pohled

Pokud za sebou máte ze střední nebo vysoké školy aspoň základy účetnictví, víte co to je rozvaha. Je to výkaz o majetku – přehled aktiv a pasiv. Tedy ukazuje jakousi bilanci firmy, jak má vyvážené aktiva (tedy majetek, který přináší další zisky) a pasiva (tedy jaké má rezervy, vlastní kapitál či úvěry).

A samozřejmě rozvahu si může udělat každý z nás. Dám vám příklad. Máte dva sousedy. Jakuba a Honzu. Jakub má hezký dům, před ním stojí zánovní Superb v plné výbavě. Honza má taky parádní dům, namísto Superba ale parkuje v garáži 3 roky jetou Oktávku. Kdo je na tom líp? Ee, ještě neodpovídejte, potřebujete znát druhou polovinu reality… Kuba má hypotéku na 3 miliony a na auto si půjčil půl mega v bance. Honza má sice úvěr ze stavebka na milion, ze kterého financoval dům, auto koupil za hotové (měl naspořeno). Takže znova, kdo je na tom líp?

Opravdové bohatství není o tom, co máte za (ne)movitosti, ale o tom, co máte v hlavě a v srdci. Tak se podle toho k sobě chovejme a vykašleme se na nějaké předhánění!

Příspěvek Pro koho to děláme? pochází z SmarTime.cz

Poslední takový AHA moment přišel na jedné z mnoha teamových schůzek, kdy jsem zaslech od jednoho z kolegů hlášku „…musíme přejít z reaktivního přístup do proaktivního.“ Zbytek schůzky už si nepamatuju, protože můj mozek si už spojoval svou mozaiku a utvářel všelijaké další pikle.

Zjednodušování. Činnost, kterou nemám rád u ostatních, v poslední době ji ale dělám čím dál víc. A někdy je potřeba něco umět zjednodušit až na dřeň, pojmenovat to, a pak vám to dá najednou smysl. Docvakne vám to.

Reaktivita a proaktivita. Cizí slovíčka, která pojmenovávají přístup lidí k řešení problémů či vykonávání zodpovědností. Když jsem si v hlavě začal škatulkovat své činnosti, které spadají do kategorie reaktivní, vypadlo mi: čtení a odpovídání na e-maily, přijímání schůzek od ostatních a participace na řešení jejich problémů, (často až vyloženě krizové) hašení požárů (ať už technických, personálních či rodinných).

Na druhou hromádku jsem si naházel činnosti, které nejsou svou náplní moc odlišné, rozdíl je v tom, kdo je iniciuje. Proaktivita je vidět, když např. iniciujete schůzku s kolegou, kterému chcete dát zpětnou vazbu, nebo mu jakkoliv pomoci; odkrýváte případné problémy dříve, než mají možnost vzniknout, když tvoříte plány a krizové scénáře tak, abyste byli ready. Hodně silně proaktivitu vnímám u mezilidských vztahů, kdy je opravdu málo lidí, kteří mají tu báječnou schopnost vycítit takové to „něco je špatně“ a proaktivně přijít s pomocí.

Asi si teď říkáte něco ala „hmmmm, takže Vláďa si uvědomil, že primárně hasí požáry a že by to měl změnit?“ Zjednodušeně řečeno, ano. Když se si dávám 1 a 1 dohromady a dívám se na témata, ve kterých se mi daří a oblasti, kde selhávám, indikátor „reaktivita / proaktivita“ je hodně zajímavým ukazatel.

Dlouhodobě jsem v práci zanedbával team, teamovou komunikaci a společné aktivity. Výsledkem je, že jsou lidi demotivovaní, netáhnou za jeden provaz a já díky tomu do firmy nedodávám 100% kvalitní realizace projektů.

Na druhou stranu jsem si v posledních měsících našel čas a po večerech a o víkendech četl, poslouchal podcasty a články o financích, ekonomice a investování tak, abych si splnil některé ze svých osobních snů – ta píle a čas se mi začínají vracet a já cítím další motivaci vytrvat v naplňování toho, co jsem si vložil za cíl. Nikdo mne do ničeho nenutil, přesto jsem byl při samostudiu a návazných akčních krocích (které byly často hodně riskantní a mimo mou komfortní zónu) hodně proaktivní.

Začínám se dívat na svět okolo sebe zjednodušující metrikou. Sleduju chování lidí, kteří primárně pasivně čekají a reagují na to, co se semele okolo. Sleduju ale taky akce a kroky lidí, kteří nečekají, než to udělá někdo jiný (protože ví, že to nikdo jiný neudělá) – udělají to sami. Klidně ne ideálně, klidně ne hned na první dobrou. Ale udělají to. Vstanou a něco řeknou, rozpoutají debatu, klidně i konflikt provokativní myšlenkou. Často jen vstanou a pojmenují něco, co celý team tušil nebo věděl, ale nikdo si netroufl to vyřknout nahlas. A pak jsou tihle lidé nazýváni leadery a ostatní je následují.

Důvod, proč raději děláme drobnější úkoly, je jednoduchý. Náš mozek je kontinuálně krmený pozitivní zpětnou vazbou (a dopaminem). Srovnejte si vaše 2 pracovní dny:

1. den – zvládnete 5 středních / drobnějších úkolů, cítíte vnitřní uspokojení z produktivního dne, cítíte se šťastní, kolegové vám děkují za dodané podklady / výstupy vaší práce
2. den – nezvládli jste dokončit nic, ale dělali na strategickém a dlouhodobém projektu, výsledek se (snad) dostaví v řádu dnů/týdnů/měsíců.

Které dny byste chtěli prožívat častěji? A které (tak nějak vnitřně) cítíte, že byste měli žít? Nevím jak u vás, ale u mne se se odpovědi na tyhle dvě otázky liší.

V dnešním světě zvyšující se komplexity všeho okolo nás vidím, kdo je schopen tuhle komplexitu ovládnout, držet s ní krok, nebo ji nedejbože předhonit a kdo sklouzává do toho pohodlného a komfortnějšího módu = reaktivního fungování.

A to se nebavím jen o komplexitě a nárocích v našem pracovním životě, ale taky (a možná hlavně) v našich osobních projektech a činnostech. Když bych se vás teď zeptal, jaké životní hodnoty máte ve svém osobním žebříčku na TOP 3 pozicích, drtivá většina z vás tam bude mít zdraví a rodinu. A kolik z vás je v těchto 2 oblastech proaktivní? Kdy naposledy jste byli osobně / na telefonu s nejbližší rodinou? Kdy naposled jste byli na preventivní prohlídce u doktora (zubní, prostata, rakovina,…)?

Důvody, proč jsem tyhle myšlenky chtěl ze sebe vysypat sem na blog + šířit dále jsou dva. Jednak jsem si chtěl myšlenky utřídit a zformulovat sám pro sebe (přesně tak, jsem sobec! :-)) a druhak si tak říkám, že je mezi vámi třeba někdo další, kdo v hlavně podobné téma řeší a tohle mu může dát stejný AHA insight, jako můj kolega, před pár týdny mně.

Příspěvek Když vám to docvakne pochází z SmarTime.cz

Téma osobní odpovědnosti je v mých očích protknuto prakticky každou činností, kterou během dne děláme. Nejsilněji ale téma vybublává, když se řeší nepříjemná témata, nebo témata, která jsou dlouhodobá a důležitá. Ekologie, kvalita života, zdraví, děti.

Odpovědnost v rámci výchovy děti. Téma, které rezonuje v mé hlavě prakticky každý den. U sebe jsem vnímal rozhodnutí „pojďme založit rodinu“ jako jeden z nejklíčovějších rozhodnutí v životě. Bylo to hlavně pro to, že mi (resp. nám oběma) bylo jasné, že je to šílená odpovědnost. Najednou už to není já, ale my. A několik let máte „na krku“ někoho, kdo se o sebe neumí sám postarat. Ze začátku se sám ani nenají, sám se neobleče, postupem času máte doma více či méně samostatně fungující jednotku, ale pořád to beru tak, že za své děti odpovídám do jejich plnoletosti.

V kontextu životních priorit si vždy představím sebe za 20 let. Je mi 52, sedím na terase svého domu a povídám si se svou ženou. V té době už má Kuba přes jednadvacet, je to dospělý chlap. Jak ten příběh pokračuje dál je závislé na miliardě proměnných. A drtivou většinu z nich ovlivním já. Já osobně, protože role otce je být vzorem. Kuba si už v genech odnáší část mne, další část si osvojí tím, že kopíruje co dělám a jak to dělám. Jak reaguju, jaké názory na okolní svět mám. A on je bude zprvu kopírovat a pak si je uzpůsobí pro sebe.

Nevím, jestli to někdo vnímáte podobně jako já, ale být pro někoho tak důležitou osobou s sebou nese opravdu hodně osobní odpovědnosti. Vlastně si říkám, že já někomu vychovávám budoucího manžela, já pro někoho připravuju jeho tátu. A to je sakra těžké a sakra odpovědná práce. A já to vím, s tím jsem do toho šel.

Kdykoliv řeším nějaké pracovní téma, kdykoliv jsem rozjížděl nějaký projekt, nějaké podnikání, vždycky jsem cítil vnitřní motivaci spojenou s osobní odpovědností. Vždycky jsem si ale říkal, že to nejhorší co mě může potkat je, že projekt ztroskotá, firma zkrachuje. Ale to není konec světa, nejde o život, nejde o vztahy, dá se začít znova a poučit se.

U výchovy dětí to je ale jiné. Vztahy nejsou tak jednoduché jako plánování projektu nebo vývoj nějakého software, který jde naplánovat, splnit termín a přesně víte, co je na výstupu práce. Dítě má svůj charakter a jeho chování a vývoj ovlivňuje nepřeberné množství externích vlivů. A když selžete? Pak jste v situaci, kdy se vám dítě během puberty odcizí, během studia na VŠ nebo těsně po něm vás opustí, osamostatní se a vy jste sami, sami s partnerem.

A to já nechci. Já chci být ten typ táty, který své děti podporuje, je jim nablízku. Chci se od nich učit technologické novinky, chci jim radit jak rozjet vlastní business či jak zvládat životní výzvy. 

Osobní odpovědnost. Něco, co je mnohem důležitější, než si možná myslíte.

Příspěvek Osobní odpovědnost pochází z SmarTime.cz

A od té doby můj analytický mozek (uvažující primárně v číslech) vyhodnocuje vše co dělám, nebo do čeho se chci pustit, dle jednoduché trojčlenky „stojí mi to za to“? Tzn. vyplatí se mi jít na hodinu jezdit s košíkem po Tescu (plus cesta tam a zpět, plus nafta, atd.), nebo si to naklikám za 10 min online a dám někomu 100 Kč aby mi to dovezl až domů?

Tohle fungování mi vydrželo až donedávna, než se narodil můj syn. Kubovi je dnes přesně 7 měsíců. Na den přesně. V době porodu jsem byl se svou ženou na porodním sále a s Kubou jsem od první vteřiny, kdy se narodil. Když jsem si měl možnost ho poprvé vzít a pochovat, byl to nepopsatelný zážitek. Do té doby mi všichni říkali: „počkej až budeš mít děti, to bude všechno jinak“. A já jim sice věřil, ale nedokázal jsem si to představit. Teda dokázal, ale tak nějak hodně abstraktně. A tehdy, před těmi 7 měsíci, mi to došlo. Ta zkušenost / emoce / síla okamžiku zafungovala a já si to celé dal dohromady.

Neříkám, že od toho dne je vše jinak, ale stát se rodičem pro mě znamenalo velké přehodnocení životních priorit, hlavně těch pracovně/osobních. Důsledkem toho mimochodem je, že moje „hodinovka“ najednou několikanásobně vzrostla. Ne v reálu, ale v mé hlavě. Tzn. můj analytický mozek teď silně zvažuje, jestli budu sedět o hodinu déle v práci, nebo pojedu ve 4 domů, za Kubou. Protože hodina strávená s ním je něco, co nejde koupit. Je to unikátních 60 minut, 3 600 sekund, které mi nikdo nikdy nevezme, nikdy se nebudou opakovat a taky (bohužel) nepůjdou nikdy vrátit.

Vidím, že za pouhých 7 měsíců života urazil neuvěřitelnou cestu. Naučil se rozpoznávat známé hlasy, otáčet hlavou a hned poté i celým tělem. Naučil se věci držet, přendat z ruky do ruky. Umí se i batolit a já se moc těším, až bude za chvilku sám chodit, mluvit, atd. Na druhou stranu mě ale svírá pocit pomíjivosti, když si zpětně uvědomím, jak těch 7 měsíců neuvěřitelně rychle uteklo. A stejně si to řeknu, až bude mít rok, dva, tři; až půjde do školy, atd. Už začínám plně chápat všechny ty věty ala „roste jak z vody“, „uteče to jako voda a bude ve škole“…

Od mého posledního příspěvku utekla pěkná řádka dnů. A ten důvod je prozaický. Možná jste ho po dočtení až sem sami zjistili. Psaní na blog nepatřilo mezi mé hlavní priority. Dneska jsem ale měl vnitřní motivaci vypsat svoje myšlenky někam na papír, i když elektronický. Proč? Jednak kvůli sobě, abych si uvědomil a potvrdil, že dělám to, v co věřím, že je to (nejen pro mne) správně. A taky pro vás. Pro ty, které zajímá můj názor. Třeba vám těchto pár odstavečků textu vnukne myšlenku, že je mnohdy cennější být s někým, na kom vám záleží, než mít v docházce o pár hodin navíc a na výplatní pásce o X Kč přidáno…

Co jsem si ale také uvědomil je fakt, že některé věci se nedají naučit, či vnuknout jen na základě rady ostatních. Něco je potřeba si zažít. Prostě některé vědomosti nejsou předatelné slovně, musí se prožít.

Příspěvek Když zjistíte, že čas nejsou peníze pochází z SmarTime.cz

Spolužáky ani rodinu si nevybíráme

Hromadu času našeho života trávíme ve školních lavicích. Nikdo nám ale nedal možnost určit, s kým chci být ve třídě (maximálně si dohodneme, s kým budeme sedět v lavici). Na druhou stranu si ale uvědomme, že s těmito lidmi trávíme 9 let na ZŠ, s jinými lidmi pak další 4 roky na SŠ. Na VŠ už je to jiné, tam člověk chodí na milion různých přednášek a cvičení = potkává se s různými lidmi.

A rodina? Rodiče, bráchu či ségru jsme si nevybrali, ty jsme „dostali“. Vliv od rodičů (ve smyslu jak nás mentorují a určují co, kdy a jak budeme dělat) máme od narození až do momentu, kdy zmizíme mimo domov (nejčastěji je to období studia na VŠ = +- okolo 18./19. roku života). Dost slušná doba na to, aby vás myšlení rodičů ovlivnilo…

Tvoříme si vlastní skupinu vlivu

Je divné přemýšlet nad tím „s kým je dobré se kamarádit a s kým ne“. Když to takhle nahlas řeknu, zní to divně. Neděláme to tak ale podvědomě? Proč se (ne)pravidelně setkávám s mými přáteli/známými, ale nejsem v kontaktu s jinými?

Blízkost názorů a uvažování je něco, co poznáme velice rychle (prakticky během desítek sekund při osobním kontaktu a výměně několik vět). Stejně jako řeč těla, podvědomě nám názory a chování druhých dotváří názor a sympatie ke druhému.

Z mé zkušenosti vím, že:

• Je dobré posilovat fungující vztahy a naopak omezovat (resp. zaříznout) kontakt s lidmi, kteří mají „jiné“ myšlení
• Je nutné nebýt sám a tvořit + držet si aktivní skupinu vlivu = kamarády / známé, kteří jsou pro vás mentory a poradí, když to potřebujete (a samozřejmě vy poradíte jim, když je třeba)
• Být někdy sám je mnohdy lepší než jít někam do společnosti (ale asi to záleží na intro/extrovertnosti každého)

Proč jsem téma vlivu nejbližšího okolí vytáhl až do podoby článku? Protože si myslím, že je často podceňováno a nebo to lidi neřeší. Až moc často vidím schopné mladé lidi, kteří se snaží „urvat to sami“, ale nedaří se. Přitom stačí tak málo – probrat to s lidmi, kteří mohou vnést další pohled na věc a tím pomoct. Aneb věnujme se networkingu více!

Příspěvek Vlastní skupina vlivu pochází z SmarTime.cz