V první polovině 20. století se praní zrychlilo díky vynálezu mechanických praček. Lidé začali prát častěji – jednou týdně.

Po druhé světové válce s nástupem elektrických praček se z praní stala denní – týdenní rutina.

Jak často pereme dnes? (nevím jak u vás, ale u nás jede pračka snad každý den / obden)

Vzaly nám pračky práci?

Skoro bych si tipl, že vynálezci praček měli za cíl to, aby nás pračky nahradily. Aby praly za nás. Aby nám ušetřily čas a my se mohli věnovat smysluplnějším věcem. A jak to dopadlo? Čím je praní snazší, tím častěji pereme.

Střih! Přenesme se do dnešní doby a tématu AI. Já osobně tady vidím určitou podobnost.

Hromada z nás si svět po příchodu AI představovala tak, že naši dnešní (ideálně otravnou) manuální práci nahradí krásné AI nástroje a roboti. Je to ale realita?

Mám dojem, že se opakuje scénář s praním. Namísto toho, abychom pracovali méně nás kapitalistické uvažování žene dále za honbou efektivity při maximálním využívání zdrojů (tedy času zaměstnanců) a tržní prostředí tím pádem nutí společnosti maximalizovat kvalitu a kvantitu služeb.

Takže na konci dne díky adopci AI sice částečně automatizujeme dnešní práci, ale zase si posuneme naše očekávání a budeme dělat novou práci častěji či ve vyšší kvalitě a stane se to novým standardem.

Stejně jako praní každý den.

Příspěvek AI nám práci nevezme. Jen posune laťku toho, co se od nás čeká pochází z SmarTime.cz

Proč bych měl zvyšovat a maximalizovat svou důvěryhodnost?

Dobrá otázka. Je tady hned několik věcí, proč:

Lidé vám budou více naslouchat – budou více pozorní vůči tomu, co říkáte. Budou brát vážně to, co říkáte.

Prohloubíte vaše vztahy.

Získáte více příležitostí – přitáhnete k sobě více klientů (protože je nepodvedete), kolegů (protože ví, že jste týmový hráč), přátel (protože se na vás dá spolehnout).

Budete mít přirozenou autoritu – umožní vám to vést lidi bez nátlaku.

Důvěra vs důvěryhodnost

Důvěryhodnost je předpoklad. Důvěra je rozhodnutí.

Důvěryhodnost říká: „Můžeš mi věřit.“
Důvěra říká: „Věřím ti.“

Pointa je, že to, jestli vám někdo bude věřit (dá vám důvěru) neovlivníte. Co ale můžete udělat a co máte komplet v rukou – maximalizovat svou důvěryhodnost.

Vzorec důvěryhodnosti

Neexistuje jeden univerzálně uznávaný „vzorec důvěryhodnosti“, ale v oblasti psychologie, marketingu, leadershipu či komunikace se důvěryhodnost často rozkládá do několika klíčových složek. Jeden z nejčastěji citovaných neformálních „vzorců“ pochází od Charlese Greena, autora knihy The Trusted Advisor:

Kde:

• Kredibilita (credibility) – odborné znalosti, kompetence, zkušenosti, to co říkáte
• Spolehlivost (reliability) – děláte to, co říkáte = činy odpovídají slovům
• Blízkost (intimacy) – míra bezpečí a otevřenosti, kterou s vámi druhý cítí
• Sebezaměřenost (self-orientation) – míra, do jaké působíte, že vám jde o sebe, ne o druhého.

No a z podstaty vzorce je vidět, že čím nižší je sebezaměřenost (např. egoismus, prosazování sebe), tím vyšší celková důvěryhodnost.

Jak vzorec použít?

Na škále 1 – 10 ohodnoťte sebe / lidi okolo sebe.

1. Zjistěte svůj současný stav

Tohle cvičení potřebuje, abyste odložili své EGO a podívali se sobě do očí. Zvědomili se poslední dny / týdny / měsíce a klíčové události. A v rámci nich si dosadili do jednotlivých složek vzorce ty správné hodnoty.

Děláte to pro sebe = netřeba si mazat med kolem huby. Děláte to pro sebe a svůj rozvoj a lepší vztahy.

2. Vypočítejte důvěryhodnost nejbližších lidí

Stejně jako jste vypočítali své score, udělejte pro své nejbližší (ty, kde něco „drhne“). To co zjistíte je nejen celkové score, ale proč jim nedůvěřujete.

A právě pojmenování dílčí složky důvěryhodnosti beru jako největší přidanou hodnotu a nahrávku pro vás.

3. Řekněte jim to aneb co s tím dál?

Když už víme proč je pro nás někdo nedůvěryhodný, nabízí se co s tím dál.

No a to nejjednodušší a nejpřímočařejší je typicky to, co by bylo fajn udělat – říct mu/jí to.

No a u sebe? U sebe udělejte to samé. Zamyslete se, jak podpoříte svou kredibilitu / spolehlivost / blízkost a zaměření na ostatní.

Příspěvek Když vám lidé věří, jde to snáz pochází z SmarTime.cz

…A taky odkrývají to, co se děje vevnitř. Hluboko vevnitř!

Když se sami zamyslíte nad tím, jaké rozhovory a informace ve vás nechaly hlubokou stopu, jaké to jsou? Tipnul bych si, že to jsou ty, které doprovázaly silné emoce. Ať už vaše, nebo toho, kdo vám informace říkal. A nebo obojí dohromady.

Denně se bavím s desítkami lidí a vedu hromadu rozhovorů na různá témata. Co jsem ale nedávno (i díky koučování) pochopil je to, že hloubka rozhovoru je často daná i tím, zda a jak popustíte uzdu svým emocím.

Někde to jde velmi přirozeně

Hezkým srovnáním a kontrastem je pro mne přímé srovnání pracovních rozhovorů (z prostředí, kdy má většina lidí „pracovní masku“ a emoce nejsou to, co by chtěli sdílet) s povídáním s přáteli.

Sdílení vnitřních potřeb a tužeb se současným projevením emocí je za mne ukrutně silná kombinace, která často (v dobrém kolektivu, který je pro nás bezpečné a respektují místo) podtrhne a zesílí zprávu, kterou sdílíte. Dáváte tím najevo okolí, že je to vaše téma. Možná sdílíte radost, možná smutek, možná stesk, možná nervozitu či strach.

Je tady ještě jedna věc, která dokáže během emotivního rozhovoru posílit váš vztah. Empatie.

Pojďme kouknout na krátký rozhovor dvou přátel.

„Kvalita učitelů ve škole, kde je náš Matěj jde od deseti k pěti. Kolektiv učitelů se za poslední rok obměnil a už to není to, co to bývalo. Cítím, že to ani Matějovi nevyhovuje a není mi v tom dobře, jsem z toho smutná.“

„To mne mrzí. Vím, že Ti na kvalitě učitelů záleží. Sám si vzpomínám, kolik času a energie jsi dala do hledání té správné školy, kde budou fajn učitelé.“

„Přesně tak! Co já se najezdila po různých školách a kolik času to sežralo! Nevím, co s tím. Matěj už tam má kamarády, není moc jednoduché jen tak změnit školu.“

„Možná by stálo za to se o tom s Matějem pobavit a zeptat se, jak to vnímá on. Třeba to v jeho očích nebude tak špatné. A třeba mu bude ve škole dobře hlavně kvůli fajn kamarádům. Co myslíš?“

„Jo, to zní jako fajn nápad, díky za tip! Dívala jsem se jen svým pohledem, ale je fakt, že to Matěj uvidí úplně z jiného úhlu pohledu. Sama bych ráda věděla, na čem mu záleží.“

Dál v rozhovoru není potřeba pokračovat. Věřím, že jste z krátkého úrovky nasáli dostatečně moji pointu. Prostě a jednoduše – když nasdílíme svoje trápení a vložíme do toho emoce, v bezpečném prostředí se nám to může vrátit v podobě empatie a pomoci.

A teď trošku jiný pohled.

Hodí se emoce do pracovního prostředí?

No samozřejmě! Ale je pravdou, že s nimi zacházíme už opatrněji. Proč? Protože vztahy na pracovišti (hlavně ve velkých firmách) mají jiný nádech, než důvěrné přátelské vztahy.

Někteří lidé totiž interpretují projevování emocí jako známku slabosti.

Kdy se snažím sdílet svoje emoce?

• Když sdílím úspěchy. Sdílená radost = dvojnásobná radost, ne?
• Když rozjíždíme nový projekt, na jehož konci bude skvělá služba pro zákazníka.
• Při zpětné vazbě lidem okolo mne. Jen popsat, co mi vadí vs popsat a nasdílet emoce… to je podstatný rozdíl.
• Když chci zdůraznit prioritu / důležitost tématu. Typicky u „neprozákaznických“ procesních témat je fajn zaujmout stranu zákazníka a nasdílet dojmy z (ne)funkčnosti.

Proč jsem chtěl tohle téma nasdílet? Protože mám dojem, že často běžíme krysí závod a zapomínáme na to, že jsme jen lidi. Lidi, co mají emoce a občas je potřebují nasdílet. A je to tak správně.

Příspěvek Emoce umožňují jít v rozhovorech do hloubky pochází z SmarTime.cz

Poslední takový AHA moment přišel na jedné z mnoha teamových schůzek, kdy jsem zaslech od jednoho z kolegů hlášku „…musíme přejít z reaktivního přístup do proaktivního.“ Zbytek schůzky už si nepamatuju, protože můj mozek si už spojoval svou mozaiku a utvářel všelijaké další pikle.

Zjednodušování. Činnost, kterou nemám rád u ostatních, v poslední době ji ale dělám čím dál víc. A někdy je potřeba něco umět zjednodušit až na dřeň, pojmenovat to, a pak vám to dá najednou smysl. Docvakne vám to.

Reaktivita a proaktivita. Cizí slovíčka, která pojmenovávají přístup lidí k řešení problémů či vykonávání zodpovědností. Když jsem si v hlavě začal škatulkovat své činnosti, které spadají do kategorie reaktivní, vypadlo mi: čtení a odpovídání na e-maily, přijímání schůzek od ostatních a participace na řešení jejich problémů, (často až vyloženě krizové) hašení požárů (ať už technických, personálních či rodinných).

Na druhou hromádku jsem si naházel činnosti, které nejsou svou náplní moc odlišné, rozdíl je v tom, kdo je iniciuje. Proaktivita je vidět, když např. iniciujete schůzku s kolegou, kterému chcete dát zpětnou vazbu, nebo mu jakkoliv pomoci; odkrýváte případné problémy dříve, než mají možnost vzniknout, když tvoříte plány a krizové scénáře tak, abyste byli ready. Hodně silně proaktivitu vnímám u mezilidských vztahů, kdy je opravdu málo lidí, kteří mají tu báječnou schopnost vycítit takové to „něco je špatně“ a proaktivně přijít s pomocí.

Asi si teď říkáte něco ala „hmmmm, takže Vláďa si uvědomil, že primárně hasí požáry a že by to měl změnit?“ Zjednodušeně řečeno, ano. Když se si dávám 1 a 1 dohromady a dívám se na témata, ve kterých se mi daří a oblasti, kde selhávám, indikátor „reaktivita / proaktivita“ je hodně zajímavým ukazatel.

Dlouhodobě jsem v práci zanedbával team, teamovou komunikaci a společné aktivity. Výsledkem je, že jsou lidi demotivovaní, netáhnou za jeden provaz a já díky tomu do firmy nedodávám 100% kvalitní realizace projektů.

Na druhou stranu jsem si v posledních měsících našel čas a po večerech a o víkendech četl, poslouchal podcasty a články o financích, ekonomice a investování tak, abych si splnil některé ze svých osobních snů – ta píle a čas se mi začínají vracet a já cítím další motivaci vytrvat v naplňování toho, co jsem si vložil za cíl. Nikdo mne do ničeho nenutil, přesto jsem byl při samostudiu a návazných akčních krocích (které byly často hodně riskantní a mimo mou komfortní zónu) hodně proaktivní.

Začínám se dívat na svět okolo sebe zjednodušující metrikou. Sleduju chování lidí, kteří primárně pasivně čekají a reagují na to, co se semele okolo. Sleduju ale taky akce a kroky lidí, kteří nečekají, než to udělá někdo jiný (protože ví, že to nikdo jiný neudělá) – udělají to sami. Klidně ne ideálně, klidně ne hned na první dobrou. Ale udělají to. Vstanou a něco řeknou, rozpoutají debatu, klidně i konflikt provokativní myšlenkou. Často jen vstanou a pojmenují něco, co celý team tušil nebo věděl, ale nikdo si netroufl to vyřknout nahlas. A pak jsou tihle lidé nazýváni leadery a ostatní je následují.

Důvod, proč raději děláme drobnější úkoly, je jednoduchý. Náš mozek je kontinuálně krmený pozitivní zpětnou vazbou (a dopaminem). Srovnejte si vaše 2 pracovní dny:

1. den – zvládnete 5 středních / drobnějších úkolů, cítíte vnitřní uspokojení z produktivního dne, cítíte se šťastní, kolegové vám děkují za dodané podklady / výstupy vaší práce
2. den – nezvládli jste dokončit nic, ale dělali na strategickém a dlouhodobém projektu, výsledek se (snad) dostaví v řádu dnů/týdnů/měsíců.

Které dny byste chtěli prožívat častěji? A které (tak nějak vnitřně) cítíte, že byste měli žít? Nevím jak u vás, ale u mne se se odpovědi na tyhle dvě otázky liší.

V dnešním světě zvyšující se komplexity všeho okolo nás vidím, kdo je schopen tuhle komplexitu ovládnout, držet s ní krok, nebo ji nedejbože předhonit a kdo sklouzává do toho pohodlného a komfortnějšího módu = reaktivního fungování.

A to se nebavím jen o komplexitě a nárocích v našem pracovním životě, ale taky (a možná hlavně) v našich osobních projektech a činnostech. Když bych se vás teď zeptal, jaké životní hodnoty máte ve svém osobním žebříčku na TOP 3 pozicích, drtivá většina z vás tam bude mít zdraví a rodinu. A kolik z vás je v těchto 2 oblastech proaktivní? Kdy naposledy jste byli osobně / na telefonu s nejbližší rodinou? Kdy naposled jste byli na preventivní prohlídce u doktora (zubní, prostata, rakovina,…)?

Důvody, proč jsem tyhle myšlenky chtěl ze sebe vysypat sem na blog + šířit dále jsou dva. Jednak jsem si chtěl myšlenky utřídit a zformulovat sám pro sebe (přesně tak, jsem sobec! :-)) a druhak si tak říkám, že je mezi vámi třeba někdo další, kdo v hlavně podobné téma řeší a tohle mu může dát stejný AHA insight, jako můj kolega, před pár týdny mně.

Příspěvek Když vám to docvakne pochází z SmarTime.cz