Téma osobní odpovědnosti je v mých očích protknuto prakticky každou činností, kterou během dne děláme. Nejsilněji ale téma vybublává, když se řeší nepříjemná témata, nebo témata, která jsou dlouhodobá a důležitá. Ekologie, kvalita života, zdraví, děti.

Odpovědnost v rámci výchovy děti. Téma, které rezonuje v mé hlavě prakticky každý den. U sebe jsem vnímal rozhodnutí „pojďme založit rodinu“ jako jeden z nejklíčovějších rozhodnutí v životě. Bylo to hlavně pro to, že mi (resp. nám oběma) bylo jasné, že je to šílená odpovědnost. Najednou už to není já, ale my. A několik let máte „na krku“ někoho, kdo se o sebe neumí sám postarat. Ze začátku se sám ani nenají, sám se neobleče, postupem času máte doma více či méně samostatně fungující jednotku, ale pořád to beru tak, že za své děti odpovídám do jejich plnoletosti.

V kontextu životních priorit si vždy představím sebe za 20 let. Je mi 52, sedím na terase svého domu a povídám si se svou ženou. V té době už má Kuba přes jednadvacet, je to dospělý chlap. Jak ten příběh pokračuje dál je závislé na miliardě proměnných. A drtivou většinu z nich ovlivním já. Já osobně, protože role otce je být vzorem. Kuba si už v genech odnáší část mne, další část si osvojí tím, že kopíruje co dělám a jak to dělám. Jak reaguju, jaké názory na okolní svět mám. A on je bude zprvu kopírovat a pak si je uzpůsobí pro sebe.

Nevím, jestli to někdo vnímáte podobně jako já, ale být pro někoho tak důležitou osobou s sebou nese opravdu hodně osobní odpovědnosti. Vlastně si říkám, že já někomu vychovávám budoucího manžela, já pro někoho připravuju jeho tátu. A to je sakra těžké a sakra odpovědná práce. A já to vím, s tím jsem do toho šel.

Kdykoliv řeším nějaké pracovní téma, kdykoliv jsem rozjížděl nějaký projekt, nějaké podnikání, vždycky jsem cítil vnitřní motivaci spojenou s osobní odpovědností. Vždycky jsem si ale říkal, že to nejhorší co mě může potkat je, že projekt ztroskotá, firma zkrachuje. Ale to není konec světa, nejde o život, nejde o vztahy, dá se začít znova a poučit se.

U výchovy dětí to je ale jiné. Vztahy nejsou tak jednoduché jako plánování projektu nebo vývoj nějakého software, který jde naplánovat, splnit termín a přesně víte, co je na výstupu práce. Dítě má svůj charakter a jeho chování a vývoj ovlivňuje nepřeberné množství externích vlivů. A když selžete? Pak jste v situaci, kdy se vám dítě během puberty odcizí, během studia na VŠ nebo těsně po něm vás opustí, osamostatní se a vy jste sami, sami s partnerem.

A to já nechci. Já chci být ten typ táty, který své děti podporuje, je jim nablízku. Chci se od nich učit technologické novinky, chci jim radit jak rozjet vlastní business či jak zvládat životní výzvy. 

Osobní odpovědnost. Něco, co je mnohem důležitější, než si možná myslíte.

Příspěvek Osobní odpovědnost pochází z Smartime.cz

A od té doby můj analytický mozek (uvažující primárně v číslech) vyhodnocuje vše co dělám, nebo do čeho se chci pustit, dle jednoduché trojčlenky „stojí mi to za to“? Tzn. vyplatí se mi jít na hodinu jezdit s košíkem po Tescu (plus cesta tam a zpět, plus nafta, atd.), nebo si to naklikám za 10 min online a dám někomu 100 Kč aby mi to dovezl až domů?

Tohle fungování mi vydrželo až donedávna, než se narodil můj syn. Kubovi je dnes přesně 7 měsíců. Na den přesně. V době porodu jsem byl se svou ženou na porodním sále a s Kubou jsem od první vteřiny, kdy se narodil. Když jsem si měl možnost ho poprvé vzít a pochovat, byl to nepopsatelný zážitek. Do té doby mi všichni říkali: „počkej až budeš mít děti, to bude všechno jinak“. A já jim sice věřil, ale nedokázal jsem si to představit. Teda dokázal, ale tak nějak hodně abstraktně. A tehdy, před těmi 7 měsíci, mi to došlo. Ta zkušenost / emoce / síla okamžiku zafungovala a já si to celé dal dohromady.

Neříkám, že od toho dne je vše jinak, ale stát se rodičem pro mě znamenalo velké přehodnocení životních priorit, hlavně těch pracovně/osobních. Důsledkem toho mimochodem je, že moje „hodinovka“ najednou několikanásobně vzrostla. Ne v reálu, ale v mé hlavě. Tzn. můj analytický mozek teď silně zvažuje, jestli budu sedět o hodinu déle v práci, nebo pojedu ve 4 domů, za Kubou. Protože hodina strávená s ním je něco, co nejde koupit. Je to unikátních 60 minut, 3 600 sekund, které mi nikdo nikdy nevezme, nikdy se nebudou opakovat a taky (bohužel) nepůjdou nikdy vrátit.

Vidím, že za pouhých 7 měsíců života urazil neuvěřitelnou cestu. Naučil se rozpoznávat známé hlasy, otáčet hlavou a hned poté i celým tělem. Naučil se věci držet, přendat z ruky do ruky. Umí se i batolit a já se moc těším, až bude za chvilku sám chodit, mluvit, atd. Na druhou stranu mě ale svírá pocit pomíjivosti, když si zpětně uvědomím, jak těch 7 měsíců neuvěřitelně rychle uteklo. A stejně si to řeknu, až bude mít rok, dva, tři; až půjde do školy, atd. Už začínám plně chápat všechny ty věty ala „roste jak z vody“, „uteče to jako voda a bude ve škole“…

Od mého posledního příspěvku utekla pěkná řádka dnů. A ten důvod je prozaický. Možná jste ho po dočtení až sem sami zjistili. Psaní na blog nepatřilo mezi mé hlavní priority. Dneska jsem ale měl vnitřní motivaci vypsat svoje myšlenky někam na papír, i když elektronický. Proč? Jednak kvůli sobě, abych si uvědomil a potvrdil, že dělám to, v co věřím, že je to (nejen pro mne) správně. A taky pro vás. Pro ty, které zajímá můj názor. Třeba vám těchto pár odstavečků textu vnukne myšlenku, že je mnohdy cennější být s někým, na kom vám záleží, než mít v docházce o pár hodin navíc a na výplatní pásce o X Kč přidáno…

Co jsem si ale také uvědomil je fakt, že některé věci se nedají naučit, či vnuknout jen na základě rady ostatních. Něco je potřeba si zažít. Prostě některé vědomosti nejsou předatelné slovně, musí se prožít.

Příspěvek Když zjistíte, že čas nejsou peníze pochází z Smartime.cz