V první polovině 20. století se praní zrychlilo díky vynálezu mechanických praček. Lidé začali prát častěji – jednou týdně.

Po druhé světové válce s nástupem elektrických praček se z praní stala denní – týdenní rutina.

Jak často pereme dnes? (nevím jak u vás, ale u nás jede pračka snad každý den / obden)

Vzaly nám pračky práci?

Skoro bych si tipl, že vynálezci praček měli za cíl to, aby nás pračky nahradily. Aby praly za nás. Aby nám ušetřily čas a my se mohli věnovat smysluplnějším věcem. A jak to dopadlo? Čím je praní snazší, tím častěji pereme.

Střih! Přenesme se do dnešní doby a tématu AI. Já osobně tady vidím určitou podobnost.

Hromada z nás si svět po příchodu AI představovala tak, že naši dnešní (ideálně otravnou) manuální práci nahradí krásné AI nástroje a roboti. Je to ale realita?

Mám dojem, že se opakuje scénář s praním. Namísto toho, abychom pracovali méně nás kapitalistické uvažování žene dále za honbou efektivity při maximálním využívání zdrojů (tedy času zaměstnanců) a tržní prostředí tím pádem nutí společnosti maximalizovat kvalitu a kvantitu služeb.

Takže na konci dne díky adopci AI sice částečně automatizujeme dnešní práci, ale zase si posuneme naše očekávání a budeme dělat novou práci častěji či ve vyšší kvalitě a stane se to novým standardem.

Stejně jako praní každý den.

Příspěvek AI nám práci nevezme. Jen posune laťku toho, co se od nás čeká pochází z SmarTime.cz

Sám na sobě cítím, že se mnou téma konečnosti čím dál víc rezonuje. Možná i proto jsem si před zhruba rokem přečetl knihu Die With Zero: Getting All You Can from Your Money and Your Life. A před týdnem jsem ji doposlouchal podruhé (protože to prostě stojí za to. A při druhém poslechu jsem v knize slyšel i něco, co jsem předtím přeslechl/neslyšel).

Knihu jako takovou doporučuji všem ve věku 35 – 65 let, kteří mají otevřenou hlavu a tak nějak tuší, že zemřít s miliony na účtu není možná ten správný cíl.

Myšlenka autora je jednoduchá – v životě nedává smysl zemřít s hromadou peněz. Naopak je nejlepší zemřit s nulou na účtu a během života si co nejvíce peníze užit.

Tenhle článek nechci koncipovat jako recenzi knihy / její rešerši. Rád bych vypíchl jen pár klíčových názorů autora, které se mnou rezonovaly a rozpoutaly další přemýšlení.

Lidé chtějí peníze a ne štěstí

Jeden z mých kolegů v práci mi u jednoho projektu řekl hlášku: „řekni mi jakou metriku mám maximalizovat a já to zařídím“. Při poslechu knihy jsem si uvědomil, že majorita z nás ve svém životě maximalizuje množství finančního kapitálu, nebo majetek. Ale jen pár z nás se znaží „maximalizovat své štěstí“ (formou zážitků a dalších věcí). Autor knihy znova připomíná, že když se budete sami sebe ptát na smrtelné posteli, zda jste prožili naplněný život, chcete si odpovědět ANO!

Vyhozené peníze = promrhaný čas

Pokud si s sebou do hrobu beru peníze, tak jsem zahodil čas strávaný v práci. A s přihlédnutím k tomu, že pouze malé procento lidí chodí do práce rádo a většina chodí „protože musí“, tohle tvrzení dává smysl.

Pasivní příjem jako pojištění proti pozdnímu úmrtí

Lidé si střádají peníze na důchod (a kumulují jej i když už nemusí), protože mají strach, aby nezemřeli švorc a tedy ve špatných životních podmínkách. A ono se proti tomu dá „pojistit“ tak, že si postupem času vybudujeme alespoň malý „pasivní příjem“ – tedy i pokud vyčerpám peníze, pořád mi něco bude přitékat k důchodu.

Časově ohraničená okna (životní etapy)

V průběhu života procházíme různými etapami. Každá etapa je ohraničené, konečné okno a jen v tomto časovém okně lze dělat některé věci. Např. v době psaní tohoto článku je můj mladší syn ve školce. Tzn. letos si ještě můžu užít vše, co s tím souvisí = že nějak vnímmá svět. Že má nekonečno času a energie. Že bude ve školce Vánoční večírek, na který bude trénovat nějaké vystoupení a já si ho pak s ním užiju. Pak přejde ze školky do školy a tohle okno se zavře. Já už pak nikdy do školky nepůjdu.

Tohle, když si uvědomíte, tak stopro budete moct pojmenovat svoje etapy. Žák, student na vysoké škole, rodič malého dítěte, aktivní/závodní sportovec,…

Ať se ale dostaneme k pointě – když si zvědomíte, v jaké etapě jste a že (a kdy) skončí – užijete si to víc. Je to stejný princip jako když jedete na 2 týdny na dovolenou. Sami pro sebe máte zvědoméné, že to je konečné a ohraničené časem. Užijete si to tedy víc, než když jste doma na zahradě a berete přítommný okamžik a pohodu na hezké zahradě jako samozřejmost, která potrvá věčně.

A myšlenka časových oken pak souvisí s dalším pozorováním.

Čas / peníze / zdraví

Tak, jak plyne náš věk, tak se mění poměr mezi těmito třemi aktivy. Když jsme mladí (20 – 30), máme hodně času, nemáme žádné peníze a máme nejlepší zdraví. Když nám je 30 – 40, máme malé děti, jsme součástí rodiny. Najednou je čas pro nás cennou komoditou. Zároveň jsme ale ekonomicky aktivní, máme peníze a zároveň pořád super zdraví. Ve středním věku (mezi 40 a 55) máme nejvíce peněz, jsme na vrcholu svých kariér. Máme už víc času, protože děti už se osamostatnily. Zároveň se nám ale zdraví začíná zhoršovat. Ne nijak rapidně, ale už to na sobě začínáme cítit, „že to není to, co to bývalo“. Ve věku 55+ máme opět hodně času, hodně peněz a zdraví už nás začíná velmi omezovat (už nevyjdu ten kopec, musím lanovkou, atd.).

Před nějakou dobou jsme se ženou vedli debatu o tom, jaká je správná frekvence sexu. A já jsem ženě jako jeden z argumentů řekl, že nedává smysl si sex spořit na důchod, protože pak už nás to nebude bavit, resp. naše láska v pozdějším věku bude mít jiné vyjádření.

Tenhle poslední bod je také něco, co mi z knihy zůstalo nejdéle v hlavě a co mi ohnulo uvažování na téma rychlosti spoření a čerpání. FIRE movement a další filozofie tvrdí, že je potřeba v mládí co nejvíce spořit a až v pozdějším věku si užívat. Uvědomění si toho, že v pozdějším věku už nebudu moct dělat to, co dnes, to však nabourává.

Znova opakuji – těch pár odstavců výše je spíš výčet konstatování, které mi připadaly fajn. Ale všem vám doporučuji – knihu si přečtěte (resp. poslechněte), fakt to stojí za to. V češtině jsem to nenašel, takže jedině na Amazonu – Die With Zero: Getting All You Can from Your Money and Your Life.

Příspěvek Zemřít jako milionář, nebo s nulou na účtu? pochází z SmarTime.cz

A od té doby můj analytický mozek (uvažující primárně v číslech) vyhodnocuje vše co dělám, nebo do čeho se chci pustit, dle jednoduché trojčlenky „stojí mi to za to“? Tzn. vyplatí se mi jít na hodinu jezdit s košíkem po Tescu (plus cesta tam a zpět, plus nafta, atd.), nebo si to naklikám za 10 min online a dám někomu 100 Kč aby mi to dovezl až domů?

Tohle fungování mi vydrželo až donedávna, než se narodil můj syn. Kubovi je dnes přesně 7 měsíců. Na den přesně. V době porodu jsem byl se svou ženou na porodním sále a s Kubou jsem od první vteřiny, kdy se narodil. Když jsem si měl možnost ho poprvé vzít a pochovat, byl to nepopsatelný zážitek. Do té doby mi všichni říkali: „počkej až budeš mít děti, to bude všechno jinak“. A já jim sice věřil, ale nedokázal jsem si to představit. Teda dokázal, ale tak nějak hodně abstraktně. A tehdy, před těmi 7 měsíci, mi to došlo. Ta zkušenost / emoce / síla okamžiku zafungovala a já si to celé dal dohromady.

Neříkám, že od toho dne je vše jinak, ale stát se rodičem pro mě znamenalo velké přehodnocení životních priorit, hlavně těch pracovně/osobních. Důsledkem toho mimochodem je, že moje „hodinovka“ najednou několikanásobně vzrostla. Ne v reálu, ale v mé hlavě. Tzn. můj analytický mozek teď silně zvažuje, jestli budu sedět o hodinu déle v práci, nebo pojedu ve 4 domů, za Kubou. Protože hodina strávená s ním je něco, co nejde koupit. Je to unikátních 60 minut, 3 600 sekund, které mi nikdo nikdy nevezme, nikdy se nebudou opakovat a taky (bohužel) nepůjdou nikdy vrátit.

Vidím, že za pouhých 7 měsíců života urazil neuvěřitelnou cestu. Naučil se rozpoznávat známé hlasy, otáčet hlavou a hned poté i celým tělem. Naučil se věci držet, přendat z ruky do ruky. Umí se i batolit a já se moc těším, až bude za chvilku sám chodit, mluvit, atd. Na druhou stranu mě ale svírá pocit pomíjivosti, když si zpětně uvědomím, jak těch 7 měsíců neuvěřitelně rychle uteklo. A stejně si to řeknu, až bude mít rok, dva, tři; až půjde do školy, atd. Už začínám plně chápat všechny ty věty ala „roste jak z vody“, „uteče to jako voda a bude ve škole“…

Od mého posledního příspěvku utekla pěkná řádka dnů. A ten důvod je prozaický. Možná jste ho po dočtení až sem sami zjistili. Psaní na blog nepatřilo mezi mé hlavní priority. Dneska jsem ale měl vnitřní motivaci vypsat svoje myšlenky někam na papír, i když elektronický. Proč? Jednak kvůli sobě, abych si uvědomil a potvrdil, že dělám to, v co věřím, že je to (nejen pro mne) správně. A taky pro vás. Pro ty, které zajímá můj názor. Třeba vám těchto pár odstavečků textu vnukne myšlenku, že je mnohdy cennější být s někým, na kom vám záleží, než mít v docházce o pár hodin navíc a na výplatní pásce o X Kč přidáno…

Co jsem si ale také uvědomil je fakt, že některé věci se nedají naučit, či vnuknout jen na základě rady ostatních. Něco je potřeba si zažít. Prostě některé vědomosti nejsou předatelné slovně, musí se prožít.

Příspěvek Když zjistíte, že čas nejsou peníze pochází z SmarTime.cz